Naše dřevené divadélko

Chtěla jsem vám představit naše kamishibai divadlo, tu krásnou, voňavou skřínku ze dřeva, jejíž dvířka se ohýbají do vlnky tak, že po ní člověk s radostí přejede prstem, kdykoliv kolem nich projde. Ale brzy mi došlo, že mluvit jen o divadélku nemá smysl. Musím vám povyprávět (alespoň stručně) jeho příběh a představit Adama, který za tímto konkrétním dřevěným rámem stojí.

Pro dílnu, která se světu nedávno představila pod názvem Pangurovy příběhy, jsem chtěla vytvořit vlastní dřevěný rám papírového divadla. Měla jsem pocit, že přes důraz na příběhy, které v něm vyprávíme, nemůže dřevěný rám kamishibai hrát jen sekundární roli. Je to právě tento rám, dřevěná konstrukce divadélka, jež diváky k příběhům přivolává, jež vymezuje pole jejich soustředění, jež spoluvytváří kouzlo zpřítomnění vyprávěných dějů. Takový rám musí být svébytný, musí působit esteticky, musí být prostě předmětem, na který se rádi díváme, který nás přitahuje. Pustila jsem se tedy do skicování různých možných tvarů, do vyrábění maket z kartónu. A snila jsem o vyřezávání papírového divadla ze dřeva. Výsledek se však ukázal být velmi ambivalentním. Cosi ve mně sice šeptalo, že cesta je dobrá, ale jakožto neználek ve světě manuální tvorby jsem musela uznat, že nakreslená podoba divadélka působí divně, že tvary v podobě makety vypadají úplně jinak než na papíře. Divadélko bylo neforemné, kulhalo a spíše samo potřebovalo nějaké kouzlo, než že by kouzlo mohlo spoluvytvářet. Naštěstí je ale život plný pomocníků, stejně jako jsou jich plné pohádky: jednoho podzimního dopoledne jsem o svém kulhajícím divadélku mluvila s Monikou a Jirkou, kteří mě seznámili s Bárou, a ta mě dovedla k Adamovi. K Adamovi Vítkovi. A díky němu je teď naše dřevěné divadélko na světě.

Adamovi jsem vysvětlila, co potřebuji a o čem sním. A on tomu porozuměl. To, co v mých plánech kulhalo, postavil na nohy a dal tomu stabilitu, to, co bylo neforemné, doladil do krásy, to, co bylo zbytečné, nahradil funkčností, to, co jsem neuměla ani pojmenovat, proměnil v hmatatelný předmět.

Náš první model papírového divadla jsme nazvali "synagoga", nejspíš podle synagog postavených v novobyzantském slohu. Z našich nakreslených předloh přitom právě tento model nejvíc připomíná obloukové tvary původních japonských kamishibai.

V rámci tohoto modelu zhotovená divadélka drží stejnou linii, přesto jsou vždy originálem: lišit se mohou tvarem držátka, kolečkem na uzavírání, barvou. Z prototypu vyprávím já, druhý exemplář putoval letos v létě do Rumunska, vypráví tam z něj zkušená vypravěčka Éva Demeter. Na fotografii ji vidíte na letošním mezinárodním knižním veletrhu v Târgu Mureș/Marosvásárhely:

Je jen na vás, kde se budou otevírat další dvířka tohoto papírového divadla. Objednávky nebo jakékoliv jiné dotazy či prosby ohledně ruční výroby dřevěného divadélka můžete posílat na adresu eleonora.hamar@pangurovypribehy.cz, budeme se snažit Vašim přáním vyhovět.

A protože naše dřevěné divadélko je nepředstavitelné bez Adama Vítka, chystám pro vás malý rozhovor s ním (již brzy zde, na stránkách Pangurových příběhů).