Na počátku byla myšlenka

V každé dobré pohádce, v každém dobrém příběhu je schovaný kousek nebe.

Z každé dobře zvolené pohádky, z každého dobře vyprávěného příběhu lze vyhlédnout a kousek nebe uvidět. Proto pohádky a příběhy potřebujeme a proto je také vyprávíme (nejen) dětem. Pro všechna ta jemná a křehká, silná a rázná, prchavá či převratná zakoušení toho, že překročení lidského a pozemského směrem k onomu nebeskému (či k božskému, k metafyzickému, k smysluplnému, ke krásnému, k dobrému - chcete-li) je možné.

Vycházím z přesvědčení, že oživovat a uskutečňovat tuto myšlenku má smysl.

Proč? Pomyslíme-li na snění za bílého dne, na ponoření se do bezbřehého fantazírování, může nás napadnout, že příběhy naši pozornost od skutečnosti odvádějí. Někdy možná. Ale Pangurovy příběhy chtějí upozornit na druhou stránku mince. A totiž na tu, která říká, že vyprávěním příběhů se vztahujeme ke světu, k životu. Ano, příběhy mluví o životě: o tom, jaký byl kdysi a kdesi, jaký je ten náš a jaký je život jiných. Vypráví o tom, co život přináší, ale také o tom, co by přinášet mohl. Protože příběhy nejsou jen zachycením nejrůznějších skutečností, ale také předlohou pro lidské jednání. Jsou výzvou pro uskutečňování toho, k čemu příběhy skrytě či otevřeně vyzývají. Vyprávěním podněcujeme posluchače k myšlení a k pochopení toho, co se v nejrůznějších možných světech událo, stejně jako je podněcujeme k dalšímu činu a rozvíjení, k transformaci sociálních a poměrů a vnitřní metamorfóze.

Ilustrační foto příspěvku je detail z knihy Emma Giuliani, Bulles de savon, Éditions des Grandes Personnes, 2015.