Černá bublina
Jak se stane z našich duševních pochodů a zkušeností a z jejich následného zpracování pohádka pro děti? Jak se stane z péče o duši, respektive ze snahy podívat se našim úzkostem, duševním bolestem a traumatům tváří v tvář, obrázková kniha? Timothée de Fombelle, zdá se, zná na tyto otázky odpověď.
Tohoto mistrovského vypravěče jsme mohli poznat jako autora románů pro mládež (Tobiáš Lolness, Vango, Dva životy pana Perla), v nichž popsal nesčetná dobrodružství v imaginárních i reálných světech, ukázal svoji schopnost elegantně proplétat složité děje a otvírat v jejich rámci sofistikované filosofické otázky. Jeho obrázková kniha s názvem Bublina (La bulle), jejíž pohádkově-snovou obrazovou podobu vytvořila ilustrátorka Éloïse Scherrer, nám ukazuje, že Fombelle toho umí víc: dovede z krátkých, mimořádně přesně zformulovaných, zato s poetickou citlivostí vyslovených vět vytvořit jednoduchý příběh, který má hloubku, až z ní mrazí.
Ve své obrázkové knize vypráví Fombelle o malé dívce, která se jmenuje Misha. Přestože se na první pohled podobá ostatním dětem svého věku, je Misha přece jen poněkud odlišná: nad hlavou se jí vznáší černá bublina, která je na malou, křehkou dívku příliš veliká. A navíc, kam až jí paměť sahá, pronásledovala Mishu tato bublina pořád, byla jí neustále, neúprosně a drze v patách. A to dokonce i ve chvílích, kdy se svět kolem Mishy zdál být jinak velice krásný a klidný. Pak se jednoho dne něco stalo. Nikdy se přesně nedozvíme co a z jakého důvodu. Neboť jak Fombell píše: "velké okamžiky života přicházejí vždy jako překvapení." V ten den se Misha z ničeho nic rozhodla, vstala, vzala si meč a svého plyšáka a vypravila se do bubliny. Během sledování její cesty světem, který tam na ni čekal, si čtenář může uvědomit, že Misha je nakonec opravdu podobná všem malým dětem, stejně jako je podobná také mnohým z nás dospělých s tím rozdílem, že naše černé bubliny jsou pouhým okem neviditelné.
Misha se ocitá v kouzelném světě. Vyjíždí na koni, aby prozkoumala nekonečnou krajinu, kterou, jak se jí zdá, znala vždycky: ta krajina totiž žila uvnitř jejího srdce. Dívka cestuje dlouho a hledá v bublinovém království svého nepřítele. A když ho konečně najde, dá se na útěk, aby zachránila život svého koně a samozřejmě i sebe. Nebezpečnější honbu si ani představit nelze. Náš kůň může sice být ten nejzázračnější oř, ale existují příšery, před kterými ani s jeho pomocí nemáme šanci uniknout. Tomu Misha nakonec porozumí. Uvědomí si, že místo útěku stačí postavit se děsivému monstru čelem, podívat se mu hluboko do očí. A opravdu. Divoká příšera se před jejíma nohama schoulí jako beránek, z temnoty vytryskne světlo.
Podíváme-li se na lidové pohádky analytickým okem, najdeme mezi nimi více takových, jejichž zápletka nám předkládá podobný kulturní vzorec. Jsou to pohádky, které symbolickou řečí vypráví o zkamenění a znehybnění našich strachů, úzkostí, o duchovních bojích, a ukazují zároveň cestu, kudy z psychické stagnace ven. Ukazují nám řešení, které není ani útěkem, ani vyhnáním, ani vztekem či bojem, nýbrž poznáním, které je schopno čelit nepříjemnostem a podívat se jim tváří v tvář (srov. Ildikó Boldizsár, Életválságok meséi. Mesekalauz útkeresőknek / Příběhy životních krizí, průvodce pohádkami hledajícím. Magvető, Budapešť, 2017). Fombelle překládá reflektivní, analytické poznatky, které lze symbolickým výkladem pohádek také získat, jaksi zpátky do jazyka příběhů. Cesta Mishy bublinovým světem je narativní projekcí jejího vnitřního dialogu (případně jejího podvědomí) do obrazové reality, která se stává čitelnou i pro malé děti. Je to pohádka důležitá v době, v níž sebe-porozumění (respektive snaha o ně) není běžným bodem v seznamu samozřejmých věcí.
Bibliografické údaje: Timothée de Fombelle / Éloïse Scherrer, La bulle, Gallimard Jeunesse, Paris, 2015. Fotografické ilustrace v příspěvku jsou detaily ze stránek knihy.
Tento článek vyšel původně v maďarském jazyce pod názvem "A fekete buborék", zde: https://konyvmutatvanyosok.wordpress.com/2017/09/11/a-fekete-buborek/